Mizení - Temné osudy. Kapitola 5. Odhalení

„Řekni to!“ popoháněla jsem ho hladová po informacích.

Zamračil se, hledaje vhodná slova. „Řeknu to jednoduše. Když se s někým pomiluješ, ať s tvým svolením, anebo bez něj, bude to, jako by to bylo poprvé.“

Otevřela jsem ústa, zaskočená tou informací. Čekala jsem nějaké velké poučení obsahující mé bezpečí, ale tohle ne.

„Každý kousek tvého těla je jiný.“ pokračoval a obcházel kolem mě, jako bych byla nějaký úkaz.

Měl pravdu. Od našeho návratu na zem, jsem se příliš nesledovala. Neměla jsem ráda pohled do zrcadla, a když už, tak jen na nejnutnějších pár minut.

Otočila jsem ruce dlaněmi vzhůru a zavzpomínala se na části svého těla. Všechny sebemenší jizvičky a škrábance získané během života, byly pryč. Mé tělo dostalo hladkost, jako by bylo ze sametu. Barva pleti zesvětlila na bílou s narůžovělými tvářemi. Kaštanové vlasy o odstín zhnědly. Rty více zrůžověly a oči získaly ze zelenomodré více azurový nádech, jako má barva moře, jen tmavší.

Tempt si odkašlal, aby mě probudil ze zamyšlení. Mary šla zrovna postavit na čaj, a tak jsem se posadila vedle něj. „Už ses s někým z nás setkal, že?“

Zadíval se do prostoru před námi a ve vzpomínkách se vracel časem. „Je to už hodně dávno…“ pokračoval.

„Nebyl jsem zrovna citlivý typ. Spíš necitelný – než jsem potkal Mary.“ doplnil a ironicky se zasmál.

„Poznal jsem tenkrát jednu dívku jménem Leisya. Byla na tu dobu nepředstavitelně krásná, rysy se podobala hodně Mary.“

„Blond vlasy se jí u konečků jemně vlnily a křišťálově modré oči, byly průzračnější než moře. Byla nejkrásnější dívkou, co jsem do té doby spatřil, ale nebyla stejná jako jiné krásné dívky. Netrpěla si na dary, ani marnivé lichotky. Velmi brzy jsem pochopil, že ji nedobudu svým klasickým způsobem.“

Ironicky se pousmál v dalekých vzpomínkách. „Svést a využít.“

Zvážněl. „A vzít si to, o co jediné mi šlo.“

„Leisya se držela ale pěkně zpátky. Nepokročila ani tam, kam se odvážila většina dam v mé přítomnosti. Tudíž jsem se, i přes svou nechuť k veškerým galantnostem, schýlil k roli Gentlemana. Květiny, procházky a nekonečné tlachání o ničem, který jsem z duše nesnášel, se ukázaly přínosné.“

„Jeden večer si mě konečně pozvala k sobě domů. Mohl jsem jí vysát hned jakmile zavřela domovní dveře. Věděl jsem, že je doma sama, jenže jsem cítil, že přijde ještě něco lepšího, a to také přišlo.“

„Jak jsi mohl tušit, co přijde?“ zalapala jsem po dechu a viděla Temptovo vyprávění živě přímo před očima.

„Každý Krvavý vycítí nelidskou bytost. Lidé mají jiný pach…“

„Chvíli otálela a prodlužovala naše sblížení řečmi kolem, ale jen, co svolila, abych se jí začal dotýkat, objevila se jí na zádech křídla.“ Přimhouřila jsem oči.

„Pohlédla na mě s obavou, jaká bude má reakce. A já…“ najednou se netvářil smutně ani ironicky. V očích se mu leskl smutek a vina.

„Já jsem si jí vychutnal. Nejdřív jsem jí pomiloval. Spojit se takhle s Andělem bylo něco nadzemského. Čišela z ní čistota a nevinnost.“ Tempt chvíli váhal a pak dokončil své vyprávění.

„Potom, co jsme se domilovali, vyznala mi lásku, jsem se na ní usmál a řekl jí, že jí také miluju, ale jestli chce vědět, co na ní miluju nejvíc, ať zavře oči. Pochopitelně je s úsměvem na tváři zavřela a já jí líbaje na krku, prokousl hrdlo. Cítil jsem její zděšení. Ochromená mou zradou, se nedokázala ani pohnout a já jí sál ´tak dlouho, dokud v ní byla ještě poslední kapka – poslední kapka její krve i života.“ dořekl Tempt s bolestí v hlase.

Položila jsem mu se soucitem ruku na rameno. Věděla jsem, že čin, co spáchal byl horší, než „obyčejná“ vražda a věděla jsem, že za to bude jednou možná souzen, ale nedokázala jsem se přimět, vnímat ho jinak než Tempta, kterého jsem znala. Možná mi to připomnělo, jak je snadné podlehnout zlu a potýkat se, se svým špatným já.

© 2022 Michala V. Jírová