Úryvek z románu Mizení Temné Osudy. Kapitola 3. Sebeovládání.

Probrala jsem se z přemýšlení o Benových přednostech a uvědomila si, že stojíme u nějaké připravené lázně. Vůně květin zde byla více intenzivní než v jiných místech. Kolem horké lázně se vznášela pára a okraje lemovalo pár vonných tyčinek a svící, prolínajících se vzduchem s přírodou kolem toho místa. Pokud člověk zavřel oči, atmosféra vybízela k meditaci, vnášela do těla klid a lákala ke spánku. Náhle se na mě mnich Gazai podíval a gesty mi ukázal, ať se svléknu.

Toto prosté gesto mě probralo z harmonického opojení a neboť jsem byla na neznámém místě, pociťovala jsem ostych. Udělal jsem pár nesouhlasných kroků zpět a zakroutila nesouhlasně hlavou. Znovu jsem couvla a ucítila za sebou nějaké další dva Mnichy. Mnich Gazai mi opět pokynul, abych se svlékla a vstoupila do lázně. Nechtěla jsem na to přistoupit, i když se zdál být již značně pobouřen mou nekázní. Celé místo působilo bezesporu harmonicky, ale mělo také svůj jistý řád a určitou kázeň. Všichni ho dodržovali, kromě mě… Každé neuposlechnutí, každý nesouhlas s nimi, ukazoval na mé neukázněné chování. Skoro jako bych je tím urážela. Hlavní Mnich přikázal cosi těm za mnou a ti mi jedním ladným tahem svlékli roucho, jež jsem na sobě měla.

Vykulila jsem oči a zakryla si tělo spěšně rukama. Stud mi hrál na tváři všemi barvami. Neklidem se mi objevila na zádech má křídla. Nedokázala jsem je pokaždé skrýt. Emoce působily, jako kouzelná hůlka, která je zviditelnila.

Žádný z Mnichů na to nijak nezareagoval. Nevěnovali mi jediný zvědavý pohled, jakým by mě postila většina mužů. Místo toho mě jeden z nich pobídl, ať vejdu do lázně.

Neochotně jsem sestoupila tři schůdky vedoucí do horké vody. Voda se mi zdála příliš horká. Byla smíchaná s vonnými přísadami a na její hladině se pohupovaly okvětní plátky orchideje.

Postávala jsem u kraje. Po prsa ve vodě a zakrývala se dlaněmi. Mnich se ke mně posadil na kolena. Do dlaní si nakapal vonný olejíček a vybídl mě, ať se k němu přiblížím. Tušila jsem, co se bude dít. Nejspíš se jednalo o uvolňující masáž, která měla dokončit uzdravení mého těla i mysli, ale představa, jak se mě dotýká někdo cizí mi byla natolik nepříjemná, že jsem se nedokázala pohnout. Mnich se tedy přisunul blíže a chtěl se mě dotknout. Ucukla jsem před jeho rukou.

Hlavní Mnich vytřeštil oči, jako bych ho něčím strašlivě urazila. Znovu jsem neuposlechla a projevila tím svou nevůli a neukázněnost. Jeho zvučný hlas se rozlehl tichem a on přikazoval cosi dalším dvěma Mnichům. Mniši se rozešli ke mně za účelem napravit mé neuposlechnutí, v tom vešel do místnosti Ben.

Kus látky, stejné, ze které byla ušita roucha Mnichů, mu zahaloval spodní část jeho nádherného vypracovaného těla. Široká snědá ramena, vzpřímená hruď a vztyčená hlava vypovídala o tom, že si v chrámu vysloužil jejich uznání a své místo. Jeho slovo mělo tedy větší váhu než moje.

Přitiskla jsem si ruce více k tělu ve vědomí, že jsem ve vodě nahá.

Ben s Gazaiem stáli naproti sobě a vedli nejspíš významnou rozmluvu. Nerozuměla jsem ničemu z toho, co si řekli, ale slyšela jsem Gazaiův naléhavý vážný tón, který Bena varoval. Potom odešel. Ben si vyměnil s Mnichem, který u mě předtím seděl místo a konečně se mi zadíval do očí.

„Pojď blíž.“

Otřásla jsem se z té myšlenky. Ne, kvůli tomu, že by mě snad viděl poprvé, ale proto, že jsem se cítila nesvá. Cítila jsem stud, že jsem ho nechala odejít a také vinu za to, že jsem se vrátila k Samovi, když byl pryč. Nikdy jsem nechápala proč se ve mně pocity střídají, jako den s nocí? Tady a teď se do mě všechny pocity opíraly a připomínaly mi minulé události.

S myšlenkami zpět v přítomnosti, jsem se přitiskla více k okraji lázně, kam na mě Ben nedosáhl.

Povzdechl si a zvedl se k odchodu, a tak jsem spěšně vyhrkla. „Zůstaň, prosím!“ s těmi slovy jsem se přisunula blíže, jak mě prve žádal.

Zastavil se a chvíli mlčky stál. Vypadalo to, že se rozmýšlí, zda se ke mně vrátit, potom se přeci jen vrátil. Sedl si ke mně na zem a nakapal si vonný olejíček na zvláštní houbu, připomínající okvětní lístky.

Dotkl se zlehka konečky prstů mých zad, aby si mě správně natočil, ale jakmile jsem ucítila jeho dotek na zádech, rozevřela se mi má křídla. Neucukla jsem a ani on nedal svou ruku pryč. Naklonil se opatrně k mému uchu a zašeptal mi. „Klid.“

„Nemysli na nic a poslouchej můj dech,“ a právě jeho dech a hlas zněly, jako ta nejsvůdnější melodie mým uším a mysli, která se toulala v představách.

Jeho dech i hlas byly v naprosté harmonii. Byl tak vyrovnaný a klidný, na rozdíl ode mě… Můj zrychlený dech nabíral na obrátkách, korespondující s mým zběsile tlukoucím srdcem. Oddálil své prsty a vstoupil ke mně do vody. Pomalými tahy se začal dotýkat mých zad. Houba sjížděla po mé obnažené kůži, a i když to nebylo stejné, jako dotek jeho prstů, bylo to dostačující k tomu, abych se nemohla uklidnit.

Zlehka mi jezdil houbou přes záda, kolem křídel a ramen. Třásla jsem se a snažila se zklidnit, ale jeho přítomnost a byť i nevinné doteky, byly příliš pro mou citlivou kůži. Sjel svými dlaněmi k mým rukám a stáhl je dolů, abych je nechala uvolněné podél těla na hladině.

„Uvolni se. Všechno je v pořádku,“ šeptal mi svůdným hlasem.

Jeho pohled se záměrně vyhýbal odhaleným částem mého těla, a když na ně sklouzl svýma uhrančivýma očima, snažil se zachovat klid, jako by ho to nijak nevzrušilo, ale já i přesto cítila změnu. Objevilo se v něm napětí. A pohled prolnulo cosi zvláštního. Něco, co v sobě věznil. Věděla jsem, že se v Chrámu učil různým dovednostem, mimo jiné i zdrženlivosti. Odpíral si běžná potěšení obyčejných smrtelníků a zdokonaloval svou trpělivost. Všechno, co jsem já nedokázala.

Snažila jsem se ze všech sil vypnout ve své hlavě všechny nechtěné myšlenky a vyplnit jejich místo něčím nevinným. Něčím, co by mě přivedlo k relaxaci mé mysli. Soustředila jsem se především na své nádechy a výdechy a snažila se nevnímat ho těsně vedle mě. Křídla na chvíli zmizela, ale ne na dlouho.

Byl tak opatrný a jemný, a přesto se pokaždé dotkl nepatrně konečky svých prstů mé kůže.   

Znenadání si mě otočil čelem k sobě. Procitla jsem ze svých hlubokých myšlenek a zakryla si rukama prsa. Ben mi ruce jemně stáhl, abych je nechala volně podél těla.  Tentokrát neuhnul pohledem na mou nahotu. Srdce mi bušilo jako o závod. Snažila jsem se, opravdu moc jsem se snažila soustředit se na něco, co bych nepovažovala více za předehru než cestu k mému konečnému uzdravení, ale když ke mně přistoupil tak těsně, jako by mě chtěl obejmout, objevila se mi z rozrušení zpět má křídla a dech byl tak hlasitý, že jsem ho zvládla sotva ukočírovat. Bez úspěchu jsem v sobě potlačovala touhu, kterou jeho nevinné doteky způsobovaly.

Položil mi ruku na záda, abych se položila na vodní hladinu, automaticky jsem se chtěla zakrýt. Avšak Ben chytl jednu mou ruku za zápěstí a zašeptal.

„Ne!“

Vlna vzrušení projela mým tělem a zastavila se na mých prsou. Bradavky, které nic neskrývaly, odhalovaly, jak na mě Ben působí.

„Nech je volně,“ dodal, jako by si mé reakce na něj nevšiml.

Odložil houbu a nakapal si na ruku olejíček. Znovu položil svou hebkou ruku na má záda a docílil toho, abych se položila na vodní hladinu. S vodou teď splývala polovina mého těla. Mé tmavě kaštanové vlasy se pohubovaly volně na hladině stejně jako ruce a zbytek těla. Druhou rukou se dotkl zlehka mého ramene a krouživým pohybem jej masíroval a sjížděl jemně přes mé lícní kosti. Přejel prostředkem hrudi a klouzal dál přes bříško. Těsně nad podbřiškem se zastavil. Prsty trochu přitlačil na mou kůži a vracel se zpět stejnou cestou, jako by opisoval namalované čáry. Má snaha se zlomila v táhlé zavzdychání.

„Ach, Bene!“

Otevřela jsem oči. Zahalila si rukama prsa, na kterých byl nyní můj největší viditelný důkaz. Důkaz jeho vlivu na mě.

Stáli jsme těsně u sebe a já měla pocit, že vyskočím z kůže, jestli něco neudělám. Takhle se Ben v mé přítomnosti ještě nikdy neovládl. Byla jsem vydrážděná a frustrovaná z odstupu, který si ode mě záměrně držel.

Přitiskla jsem se k němu tak těsně, že se naše těla dotýkala holou kůží.

„Michele, nedělej to,“ varoval mě a já těsně u něj cítila, že se mu zrychlil tep.

Natáhla jsem se k jeho uchu a s roztřeseným hlasem mu zašeptala. „Nevěřím, že nic necítíš.“

Zavřela jsem přitom oči a vstřebávala jeho krásnou vůni. Zelený čaj s limetkou a vůně lesa. Poznala bych ho poslepu vždy a všude.

„Neřekl jsem, že necítím. Nesmím,“ zašeptal a ovládal svůj hlas, aby neprozradil své pocity.

„Bene…“ šeptala jsem jeho jméno a přejela rty přes jeho krk, v tom se v něm něco zlomilo.

Chytl mě pevně do náruče, přitiskl si mě k tělu tak těsně, že mezi námi nezbyl žádný prostor a já cítila, že je stejně vzrušený jako jsem já. Nato se mi zabořil do rtů. Drsně si je bral jako bych mu patřila. Trýznivě vtahoval můj spodní ret, a když jsem otevřela ústa přejel mi jazykem přes rty a skousl je zuby.

„Ach, Bene! Bože můj!“ mumlala jsem v opojení maximálního vydráždění smyslů, v tu chvíli s tím přestal. Díval se mi upřeně do očí a klidnil se.

„Neřekl jsem, že nechci,“ stále jsem cítila, jak moc je vzrušený, přitisknutá těsně k němu.

„Cítíš to?“ zašeptal mi do ucha, přitiskl si mě ještě více na sebe, abych cítila jeho tvrdý úd. Prohnula jsem se v zádech a rozvzdychala se.

„Chtěl bych tě, ale nesmím podlehnout,“ připomněl mi a oddálil si mě, abych se trochu uklidnila.

„Bene…“ zašeptala jsem utrápeně a všimla si, že se nám na zádech objevila křídla. Má středně velká s jeho obrovskými šedobílými působila jako nějaké znamení.

Smutně jsem sevřela rty k sobě a se sklopeným zrakem k vodní hladině se zakryla rukama a vylézala ven z vody. Znenadání mě chytl za paže a přitáhl si mě zpět do náruče. Ne tak, jako předtím. Ne, dychtivě a s touhou, ale tak, jako by mě chlácholil.

Cítila jsem slzy na tváři.

„Někdy musíme dělat důležité a potlačit zakázané pocity.“

„Je špatné, že s tebou cítím, to, co cítím?“ zeptala jsem se zmateně a věděla, že si to všechno nejspíš zasloužím. Co jsem si myslela? Že mu padnu do náruče a bude to jako předtím? Že na mě bude celou dobu čekat, jestli se něco se Samem nepokazí? Ne. Tohle nebylo správné a jsem nemohla v Chrámu nadále zůstávat.

Vyléčit tělo je snadné, ale uzdravit mysl je velmi nelehký úkol…

Vylezla jsem z lázně a zabalila se do připraveného oděvu… Župan připomínající rozepínací roucho se mi lepil na mokrou kůži. Sesunula jsem se na zem a pokoušela se utřídit si myšlenky. Ben vyšel z vody hned za mnou. Zády ke mně ze sebe sundal mokrou látku, která halila polovinu jeho těla.

Sjela jsem k němu instinktivně pohledem. Bože můj. Proč musel být tak nádherný. Svalnatá záda se mu napínala, jak si oblékal volné bílé kalhoty. Než si je natáhl na sebe, stačila jsem si prohlédnout jeho pevné pozadí. Zakuckala jsem se při pohledu na něj a vrátila se v myšlenkách, jak se mu na těle napínaly při milování svaly. Jeho široká snědá ramena a svalnaté paže. Jak se nade mnou zvadal, když do mě vstoupil, aby mě celou vyplnil.

Horkost mi polila tváře a já si všimla Bena, až když u mě seděl. Vzal mě za ruku a zlehka ji políbil.

„Omlouvám se, že jsem v tobě vzbudil falešné naděje.“

Ztěžka jsem polkla a ovládala pláč. Nebyla to jeho chyba. Věděla jsem, že nic špatného neudělal, ale také jsem cítila, že mu nemůžu být takhle nablízku. Nedokážu s ním sdílet stejný prostor, až už jde o dům, anebo o Chrám, kde bych se měla zotavovat. Klid, který toto místo skýtalo, ve mně odhalil skryté emoce, co jsem v sobě věznila. Po fyzické stránce jsem byla již v pořádku, ale ta duševní se trýznila zakázanými pocity, jež jsem nesměla cítit, ani chtít po Benovi, aby je opětoval… Musela jsem pryč.

„Chci odejít…“ zamumlala jsem a podívala se mu smutně do tváře.