Úryvek z románu Mizení - Temné Osudy - Vzpomínání

Vydali jsme se do recepce. Sam nám zaplatil dva pokoje na jednu noc. Starší pán na recepci s kruhy pod očima chvíli hledal naše klíče, nakonec je našel a s tichým hlasem nám popřál hezký večer.

Věděla jsem, že dívka jako Samanta nebude mít peníze na zaplacení pokoje, tak mě Samovo gesto tolik nepřekvapilo, spíš ve mně vyvolalo další pocit viny. Viny za to, jak málo jsem si ho cenila. Jak málo jsem si vážila jeho ušlechtilé povahy a výchovy, kterou mu Will věnoval, aby z něj byl přesně takový džentlmen, jakým teď je. 

Samuel poděkoval recepčnímu a podal Samantě beze slov její klíč. Chtěl se otočit ke mně a vydat se společně se mnou na pokoj, ale Samanta ještě rychle vyhrkla své poděkování.

„Díky, Same. Budu ti to muset nějak splatit, až se vrátíme do Londýna.“

Byla z Londýna stejně jako Sam?

Laškovně na něj mrkla, jako bych nestála přímo vedle něj.

Sam se rezervovaně pousmál. „To je dobré. Nemusíš nám nic splácet,“ odpověděl záměrně v množném čísle a dával tak najevo, že pro jinou ženu u něj není místo. Samanta si toho nevšímala a šla se ubytovat na pokoj stejně jako my.

Oba pokoje byly vedle sebe. Jaké štěstí. Pomyslela jsem si ironicky a vrátila se v myšlenkách zpět k Samovi a tomu, jak ji taktně naznačil, že pro ní není mezi námi místo. Bylo zvláštní cítit žárlivost i potom, co se mé myšlenky s pravidelností toulaly za Benem. Na tom se ani po těch letech nic nezměnilo… Nevěděla jsem proč se k němu stále vracím, přitom my hořely tváře vztekem, když o Sama projevila nějaká žena zájem. Zamyslela jsem se, jestli někdy projevila nějaká zájem takhle okatě… Nemohla jsem vyhnat z hlavy představu, jak Samanta nevynechala ani jednu příležitost, jakkoli se ho při komunikaci fyzicky dotknout. Její vtíravý tón hlasu a očividné fantazírování, se nedaly přehlédnout. Kdyby myšlenky konaly, už by na něm nejspíš ležela. Díky Bohu, nebyl každý obdařen výjimečnými schopnostmi.

Vybalili jsme si pár věcí a já se s vyčerpáním položila na postel. Toužila jsem po chvilce klidu, bez veškerých myšlenek. Zakryla jsem si obličej dlaněmi a pokoušela se zpomalit dech, jak mě tomu učil Gabriel. Výdech a nádech, výdech a nádech, soustředila jsem se na svůj dech a snažila se vypnout, ale jen co jsem ucítila pohyb na posteli, odkryla jsem si obličej a zadívala se na Sama, který najednou ležel přímo u mě.

Nic neříkal, jen si mě přitáhl do náruče. Cítila jsem jeho příjemný dech, a jak teplo sálá z jeho těla a hřeje mě. Zavřela jsem spokojeně oči a přiměla se k pomalým nádechům. Najednou to šlo. Cítila jsem jeho krásnou vůni a ubírala se pomaličku ke spánku. Znenadání nás však vyrušilo horlivé klepání na dveře. Samozřejmě za nimi nebyl nikdo jiný, než Samanta a prosila Sama o pomoc. Údajně se jí rozbil kohoutek ve sprše – tak teď jsem toho měla už vážně dost!

Ať je nebo není stejně stará, jako moje dcera Maii, nebude svádět mého muže přímo přede mnou! Zadržela jsem na pár vteřin dech, abych nevybouchla vzteky a nedovolila svým křídlům objevit se na mých zádech a roztáhnout po celé své délce. Sam mi věnoval omluvný pohled a následoval Samantu do jejího pokoje – já jim šla celá podrážděná v patách.

V koupelně ze sprchového koutu v místě kohoutku, stříkal opravdu slabý proud vody. Hádám, že by se moc nestalo, nechat to tak do rána, než by kohoutek opravil někdo z motelu, kdo tu zastává takové práce. Ovšem Sam byl zdvořilý, až běda, a nechat ženu v nesnázích by znamenalo v jeho očích zločin. Přinesl si z auta nářadí a začal kohoutek utahovat, jenže to by se do toho nesměla znovu vložit ona.

Naklonila se k němu nepříjemně blízko a zakvedlala s právě utaženým kohoutkem. „Udělej to pořádně, Same. Ať mi to tu v noci nestříká,“ řekla oplzle, jako by se mu nabízela. Kohoutek povolil ještě více, než prve a začal chrlit vodu všude kolem. Samuel zatvrdil výraz a s naštvanou tváří, ve které působily jeho rysy ještě svůdněji, jemně vystrčil Samantu ze sprchy. Vylezl ven a přetáhl si přes hlavu triko, které si po příjezdu oblékl, aby mu bylo pohodlněji. Sundal ho a utřel si do něj vlhký obličej. Pohlédla jsem na Samantu a ze zjištění, že na Sama civí stejně bez dechu jako já, se mi dělalo špatně a tváře mi hořely dopálením. Zato ona si nedělala z ničeho špatnou hlavu. Založila si ruce kolem prsou a s úsměvem, zatím co si Sama důkladně prohlížela, řekla. „Takové opraváře bych chtěla mít doma, hm…“ dodala drze.

Cítila jsem, jak ve mně vře krev a přehřívá se mi celé tělo. Věděla jsem, co to znamená. Co se stane, pokud se nedostanu dost daleko, aby tomu nebyla Samanta svědkem. Sotva jsem stačila vyběhnout z jejího pokoje na dlouho temnou chodbu, kde poblikávalo rozbité světlo, rozevřela se mi vypětím emocí křídla. Zapadla jsem rychle do našeho vedlejšího pokoje a přimáčkla se ke zdi. Bušila jsem do ní pěstí a čelem se opírala o hrubou opadanou omítku. Nádech a výdech.

„Doháje!“ zanadávala jsem mezi vzlyky, mezím, co byl Sam už u mě. Celý ustaraný si mě otočil k sobě a přidržel mi ruce u těla, abych se uklidnila a neublížila si. Objal mě tak pevně, abych cítila, že je tady jen pro mě a já se mu zabořila s pláčem do hrudi.

Jeho teplé mokré tělo obtisklo siluetu na mém potrhaném triku. Se zoufalstvím v očích jsem na něj pohlédla. Cítila jsem slzy, jak mi bez přestání kreslí cestičky po tváři. Možná jsem si ten pocit zasloužila, za mé prohřešky v mysli. Za upínání se k minulosti, jako k nejdražšímu pokladu světa.

Sam mi vzal tvář něžně do dlaní.

„Je to jen dítě, co blázníš?“

Upřel mi svůj zlatavý pohled do očí.

„Také ji nemám zrovna dvakrát v lásce, ale je mi jí spíš líto…“

Ztěžka jsem polkla.

„Nikdy bych tě nevyměnil za žádnou ženu! Nikdy!“ zašeptal mi do tváře. 

Znovu si mě přitáhl k sobě a jemně mě políbil. Jeho rty přidávaly na intenzitě naším něžným polibkům a já se tím momentem nechávala strhnout. Chtěla jsem, aby mě líbal vášnivěji a on, jako by vytušil mé přání, si mé rty dychtivě bral. Pulzovalo mi celé tělo v reakci na jeho rty i jazyk, který si se mnou pohrával. Nejspíš bych zapomněla na všechny obavy a nechala se unést situací, ale Sam naposledy dlouze políbil můj spodní ret, aby mě donutil vzdychnout. Odklonil se ode mě, ale jen tak, že mi viděl zblízka do tváře a s udýchaným dechem, stejným, jaký jsem měla i já, se na mě usmál.

„V pořádku?“ zeptal se něžně, jako by mě ještě stále chlácholil svými polibky.