Úryvek kapitola 1 - Seznámení se Samantou

Pokaždé, co si všiml, že ho sleduji, zahnal myšlenky a věnoval mi svůj polovičatý pokřivený úsměv. Přimhouřil oči a snažil se soustředit pouze na cestu před námi. Byl příliš dobrý řidič na to, aby se nechal rozptyloval jen tak nějakou myšlenkou. Muselo to být důležité.

Při cestě se nabízela zastávka. Čerpací stanice byla nejbližší místo k odpočinku. Ano, i Andělé měli potřeby stejně jako obyčejní lidé. Byla to jedna z mála zastávek, které byly ještě před námi. Zastavili jsme a Sam se před vystoupením z auta ujistil, že mám kreditní karty, jež mi dal. Přikývla jsem a cítila podivný pocit studu a viny, že jsem je vůbec přijala. Ano, Samuel byl díky Willovi dost bohatý a peníze pro něj nic neznamenaly, na rozdíl od citů, kterých si cenil nade vše.

Vyloudila jsem si úsměv na rtech a odpochodovala na čerpací stanici pro klíč od wc. Cítila jsem na zádech jeho pohled. Ten pocit byl vždy tak intenzivní, že bych se nemusela ani otočit, abych si potvrdila, že se za mnou dívá. Přesto jsem to udělala, abych mu věnoval ještě jeden úsměv, než zajdu dovnitř.

Zadívala jsem se jeho směrem. Stál u auta a slunce mu lemovalo jeho nádhernou smutnou tvář. Vítr si pohrával s jeho vlasy a čechral je. Byl bezesporu jeden z nejkrásnějších mužů, které jsem v životě spatřila, ale v jeho tváři se kromě krásy zračil smutek. Smutek, k němuž jsem přispěla i já svým velkým dílem. Zamrkala jsem řasy a zašla konečně dovnitř.

Za pultem postávala nevrlá starší žena. Očividně brala svou práci za trest. S řečmi kolem mi podala klíč od záchodu a brblajíc si cosi zmizela v uličce mezi regály. Naučila jsem se ignorovat nepříjemné cizí lidi a nepouštět si je k tělu. Prohlédla jsem si malý zrezlý klíč a vyrazila ven. Sam byl již hotov a opíral se nyní o auto. Jakmile jsem procházela kousek od něj zabodl do mě svůj intenzivní pohled. Sledoval každý můj krok drobnohledem, který mě znervózňoval. Zahnula jsem rychle za roh, přišla ke dveřím a strčila klíče do zámku. Otevřela jsem těžké dveře a zabouchla za sebou. Úlevně jsem si oddechla. „Uf.“

Chtěla jsem vejít dovnitř, ale dveře od kabinky se rozrazily a z nich vyšla nějaká mladá dívka nejistou chůzí. Vypadala dost zanedbaně. Skoro, jako by před chvílí opustila bouřlivý večírek. Věkově mohla být přibližně stejně s mou dcerou Maii.

„No, konečně! Myslela jsem si, že tu budu čekat navěky, a to bych vážně nerada…“ prohodila s úsměvem.

Uhnula jsem se stranou a překvapeně si jí prohlížela. Prošla kolem mě k umyvadlu, aby si opláchla umazaný obličej. Ale nedbale rozmazanou řasenku kolem zelených očí si jen rozmazávala dále po obličeji. Když byla očividně spokojena se svou prací, odmotala pár papírových ubrousků, usušila si tvář a otočila se ke mně. Vzpamatovala jsem se a přestala na ní chvíli civět. S rychlým úsměvem ze slušnosti, jsem se kolem ní protáhla a zavřela se do kabinky. Čekala jsem, že na cestě zpátky bude už dávno pryč, namísto toho stála opřená o zeď vedle dveří a evidentně na mě čekala. Chtěla jsem jen projít a nevšímat si její vlezlé společnosti, jenže ona se ke mně automaticky přidala. Najednou šla přímo vedle mě, jako bychom byly staré známé.

„Kam jedeš?“ začala se vyptávat zvědavě.

Ani nevím proč jsem jí odpověděla, namísto toho, abych se jí taktně zbavila a jela pryč.

„Jedeme s mužem na chatu.“

Hotovo. Teď si může jít po svých, ale ona si chtěla povídat.

„Jsem Samanta!“ vyhrkla spěšně, podávajíc mi svou umazanou ruku s otřesně nalakovanými tmavými nehty.

„Já Michelle. Ráda jsem tě poznala. Měj se hezky,“ snažila jsem se jí dále zbavit a přidala do kroku, který okamžitě následovala.

Zadívala se po autech stojících na parkovišti, kam si Sam popojel.

„Kde stojíte?“ tahala ze mě další informace.

Mezitím nás zaregistroval Samuel. Opíral se ležérně o své auto, ruce v kapsách od černých kalhot. Sako přehozené na zadní sedačce v autě, takže měl na sobě jen tenkou bílou košili s dvěma rozepnutými knoflíky a vítr mu odhaloval kousek vypracované hrudi.

Zamračila jsem se a ukázala na nové černé Volvo.

Samantě zazářily oči a vyprskla úžasem.

„Ty jo! To je vážně vaše?“

S podrážděním jsem přikývla.

Samanta se na mě otočila s dychtivostí v hlase a jiskrou v očích. „I s tím šoférem?“

Přikyvujíc jsem ze sebe soukala odpověď. „Ano, to je můj…“ zarazila jsem se. Nevěděla jsem s jistotou, jak mám odpovědět.

Chtěla jsem odpovědět, že Samuel je můj manžel a srazit jít tak o trochu hřebínek, ale po mé smrti, kdy mě prohlásili za mrtvou, byl náš svazek rozvázán. Oficiálně jsme už nebyli svoji.

„Nevíš, co je tvůj?“ uchechtla se jako by se mi vysmívala a bez váhání se za ním rozešla.

„Kam…“ slova se mi vytratila z úst, protože ona na ně nečekala, stejně jako jí nesešlo na mém svolení.

Tahle mladá dívka mě vyváděla naprosto z míry. Milovala jsem děti a měla jsem pochopení i pro dospívající mládež, jak je pro ně život těžký a nikdo je příliš nechápe. Vše prožívají milionkrát hůř, ale tohle bylo příliš.

Došla jsem jí v momentě, kdy stála přímo u něj a podávala mu ruku.

„Ahoj, krasavče. Jsem Samanta.“ uchechtla se a sjela Sama mlsným pohledem.

Sam odpověděl slušně na její pozdrav a pak přesunul pohled na mě.

„Vy se znáte?“ zeptal se trochu zmateně.

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou, mezitím, co si ho Samanta důkladně prohlížela.

Ona pokračovala.

„Potřebovala bych někam hodit.“ prohodila směle.

„Do Valezu.“ mrkla po něm.

© 2022 Michala V. Jírová